Dovolená v Turecku nemusí být jenom o válení se na pláži a přejídání v All Inclusive hotelech. Můžete se také vydat na procházku po pláži do historického místa Side, které obývali už starý Římané.
První 16 km procházku jsem absolvoval odpoledne, kdy byl příliv, foukalo a tedy i větší vlny:
Na druhou procházku jsme se vybrali ráno za odlivu a pokojné hladiny moře:
V květnu se tradičně otevírá moto sezóna. Já jí zahájil dnes 17.5. výletem do Kouřimi. Inspirujte se mými zastávkami.
Poslední čtvrtý den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali 23 km v úseku Hejnice – Liberec se zastávkou na mši v Kostele Panny Marie U Obrázku.
Předpověď počasí na tento den nehlásila nic dobrého… alespoň ne na dopoledne. Původně jsem přemýšlel, že bych se už z Hejnic vrátil vlakem, ale pěší putování se stává pro mě návykové. Navrhoval jsem sice, že bychom mohli vystartovat až odpoledne, ale v 15:00 jsme už měli být na mši u Liberce. Nedalo se nic dělat… oblékl jsem pláštěnku a vyrazili jsme na výšlap na Olivetskou horu po Poutní stezce.
Terén byl středně náročný. Po cestě jsme se stavili podívat na Vodopád Malý Štolpich, který i přes vydatné deště byl opravdu malý 🙂
Na odpočívadle jsme se také dozvěděli, že dříve poutníci tuto trasu z Liberce absolvovali na boso, s boty přes rameno a uzlíkem tvarohu. Na boso proto, že měli jenom jedny sváteční boty, které by se chůzí po tomto terénu rychle rozpadli 😀
Během výstupu jsme překonali asi 500 výškových metrů… za slušného deště… a na vrcholu přišlo překvapení… opravdový sníh. Na Olivetské hoře bylo bílo… a tomu odpovídala i teplota, která klesla na 3°C 😮
Dále následoval pozvolný sestup směrem na Liberec po Kateřinské cestě až na Kateřinky. Ušlo to hodně rychle. Měli jsme ještě do začátku mše dost času… a tak jsme se stavili na oběd v restauraci Repre, i když byla trochu od ruky, protože restaurace u Dobráka, která byla na cestě, byla zavřená.
Po svátečním obědě následovala mše v Kostele Panny Marie U Obrázku. Tento kostel je netradiční v tom, že má kruhový tvar. Také je hodně prostorný a mezi lavicemi jsem měl hodně místa na nohy. Kázání bylo o něco delší, ale inspirativní a bylo to hezké ukončení poutě.
Zůstal už jenom návrat domů. Lokální autobus nám ujel, tak jsme si díky tomu mohli nadejít ještě více km… cestou do centra. Jupí 🙂
Třetí den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali asi 19 km v úseku Oldřichov v Hájích – Hejnice s výletem do Lázně Libverda a na chatu Hubertka.
Ráno u námořníka Davida jsem brzy vstával. Byl jsem pověřen přípravou snídaně – palačinek. Vybudil jsem se předně v 6:00 a pustil se do přípravy. Použil jsem svůj obvyklý recept, ale z důvodu menších pánviček jsem musel upravit dávkování. Smažil jsem na dvou zároveň… a do hodiny byla snídaně připravena. 🙂
Kolem osmé následoval odchod. David nás vyprovodil kousek a dále jsme už pokračovali sami. V Oldřichovském sedlu právě startoval nějaký běžecký závod. Část cesty jsme proto absolvovali společně s běžci a museli se vyhýbat. To se ale změnil, když jsme se napojili na Starou poutní cestu. Potom to už byla chvilka a Mezinárodní pouť smíření v Hejnicích jsme stihli přesně.
V kostele byla trochu zima. Mše se konala ve 3 jazycích – češtině, němčině a polštině. Trochu mě mrzelo, že kázeň byla o Evropské unii a Microsoftu. Kněz chtěl demonstrovat, že církev je nejstarší firma na světě. Podle mě to ale na mši nepatří. Navíc jsem pocítil brutální únavu. Asi z toho, jak jsme šli pozdě spát, a navíc jsem brzy vstával z důvodu přípravy snídaně. Přistihl jsem se i, že jsem přemýšlel, zda by se dalo lehnout do prostotu mezi lavice, ale byly tak natlačené u sebe, že jsem měl co dělat, abych se tam vešel po sedačky.
Výborná motivace po mši bylo ale občerstvení – guláš. To opravdu potěšilo, protože se ochladilo a dokonce i pršelo. Guláš opravdu zahřál nejen ruce, ale i u srdce. 🙂
Po obědě jsem se vybrali na dezert – do blízkých Lázní Libverda. Ochutnal jsem i Kristiánův pramen… je to výborná kyselka. Po posilnění energií – cukrem – bylo potřeba ho zase vysportovat. Vybrali jsme se tedy do kopce k chatě Hubertka po červené a zpátky dolů po modré do Bílého Potoka, kde jsem zaparkovali na doplnění tekutin v místní hospůdce včetně vývaru místo večeře.
Druhý den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali na téměř 34 km úseku Žitava – Oldřichov v Hájích se zastávkou v Hrádku nad Nisou a na hradě Grabštejn.
Noc na faře v Žitavě byla celkem fajn. Byla to moje premiéra, co se týče spaní na karimatce ve spacáku. Vzal jsem si asi 5 cm hrubou nafukovací karimatku a až na vrzání během otáčení se na ní dalo dobře vyspat. Myslel jsem, že to bude horší… 🙂
Organizátor Petr nám ráno na snídani všem připravil míchaná vajíčka za pomoci dalších účastníků. Děkujeme. Bylo to milé… Já alespoň pomohl s úklidem nádobí.
V 8:00 jsme již vyrazili na mši do lokálního kostela Mariä Heimsuchung. Vejdeme do kostela asi minutu před začátkem a kostel úplně prázdný. Říkám si, že by se mše nekonala? Vzadu jsem ale viděl svítit.. vedle oltáře. Napadlo mě, že to bude asi sakristie. Ale… když nikde nikdo, tak se jdu alespoň zeptat. Vešli jsme do chodby a už jsme uslyšeli nějaké hlasy. Byla tam ještě malá kaplička… s asi 5 věřícími. Opět jsme zdvojnásobili naší přítomností účast.
Mše se konala v němčině. Něco jsem trochu pochytil, ale připadalo mi to takové jiné. Asi je to podobné jako s liturgií v češtině a slovenštině. Smysl je podobný, ale asi to bylo melodické, případně se to rýmovalo, tak jsou použity nezvyklé verze slov, pořadí apod. Na závěr jsme dostali požehnání, a protože jsem seděl v první lavici, tak jsem schytal pořádnou dávku posvěcené vody… Byl jsem díky tomu požehnán na celý den. 🙂
Před kostelem jsme se setkali s Petrem O., který aby stihl dorazit na naše setkání v Žitavě, tak uběhl ráno od 6:00 už 17 km… a vydal se nás doprovodit na dnešní etapě. Bylo to milé setkání, protože se přes Facebook známe už několik let, ale naživo jsme se viděli až teď. Tím se nám také zvětšil počet poutníků na 7, takže na dnešní úsek vyrazilo 7 statečných. 🙂
Naše první kroky směrovali do centra a dále po Svatojakubské cestě k hranicím. Měl jsem příležitost poznat polské značení Svatojakubské cesty, které je jiné, než na jaké jsem zvyklý… bych si ho ani nevšiml, pokud by mě ostatní neupozornili. U hranic jsme měli na výběr dvě možnosti: 1) vydat se po české cyklostezce, nebo 2) po polské polňačce navštívit trojmezí Čech, Německa a Polska…
Co jsme si vybrali? Na jasně, že trojmezí… a tím se z našeho putování stala pouť přes 3 státy 😉
První den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali na 32 km úseku Rumburk – Žitava s odbočkou na Filipov, kde jsme navštívili baziliku Panny Marie Pomocnice Křesťanů.
Spánek na faře Rumburk byl poklidný (nikdo nechrápal), ale přerušovaný, protože jsme si večer zapomněli přitopit a v noci se přihnala bouřka, takže se ochladilo. Přidal jsem proto na spacák ještě jednu peřinu a už to bylo fajn.
Budíček jsme zvolili na 6:30, protože v 7 hodin začínala v kapličce ranní mše. S našim počtem 6 poutníků jsme skoro zdvojnásobili počet účastníků mše. Pán farář měl hezké kázání, zazpívali jsme si a hned po mši pro nás přichystali snídani – čerstvé pečivo, šunka, sýr, marmeláda, kafé, čaj… Posilnili jsme se do syta.
Museli jsme si ale pohnout, protože na 9:30 byla naplánována prohlídka baziliky Panny Marie Pomocnice Křesťanů. Energie jsme po snídani měli dostatek a svižným tempem hravě zvládli první 5 km úsek. Bazilikou nás provedl pán kostelník, který se o poutní baziliku ve Filipově stará už přes 20 let.
Velmi poutavý byl příběh, jak Magdalena Kade byla přes 10 let nemocná, v půjčené posteli se jí v noci zjevila Panna Marie a řekla, že se uzdraví a tak se i stalo. Ráno jí sundaly obvazy a všechny ty hnisavé boláky byly pryč. Skvělé je, že postel zázračně uzdravené Magdaleny se dochovala a najdete jí vedle Betlému. Děkuji tímto panu kostelníkovi za vyčerpávající a poutavý výklad.
Naše další kroky vedli na německou hranici a obhlídku Bismarckovi rozhledny v Neugersdorfu. Byla ale zavřena, tak jsme zamířili do lesů a podél hranice pokračovali směr Žitava. Cestu jsme si trochu zkrátili po staré Rumburské cestě do Leutersdorfu, ale bylo to po asfaltu :-/
Následoval výstup na Großer Stein 471 m.n.m. odkud byla krásná vyhlídka na řepkové pole. Nicméně jsem ve vrcholové knize zanechal otisk razítka výleťáků 🙂
Skvělá byla zastávka u obce Hainewalde. Přicházíme do obce a náhle vidím tabulku Limonadenquelle. Kouknu vedle a tam malá stáčírna limonád. Někdo stál zrovna venku, tak jsem mu zakýval. On zakýval mně a o chvíli už nás zve s flaškami jejich limonád na pohoštění. Měli tam na to vybudovaný i altánek. Dostalo se nám možnosti otestovat 4 z jejich limonád… a ani za to nic nechtěli. Děkujeme.
Cesta ubíhala, ale i hodiny. Čas oběda byl už dávno za námi, ale po cestě žádná restaurace. Zastavili jsme se až kolem 4 hodiny v restauraci Koitsche, ze které byl krásný výhled už na Žitavu. Restaurace úplně prázdná. Po otázce, co si můžeme dát, jsme dostali odpověď, že je zrovna mezi obědem a večeří, takže hlavní jídla nevaří, ale polévku nám mohou udělat. A to byla dobrá volba. Já jsem si dal chřestovou, ostatní tomatovou a sváteční. Restaurace vařila ve švýcarském stylu a i ceny byly švýcarské… 5-6 EUR za polévku… ale byla vynikající. Tak skvěle dochucenou krémovou polévku jsme ještě nejedl… super chuťový zážitek.
Po příchodu do Žitavy jsme zjistili, že jsme tam dokonce dříve, než nás mohou ubytovat. Zastavili jsme se proto v informačním centru na na pivo za radnicí.
Ubytování v Žitavě bylo domluvené na faře v jejich společenské místnosti… pěkně hezky na karimatce a ve spacáku… ale k dispozici byla plně vybavená kuchyně. Takže jsme si odskočili na nákup do Edeky ochutnat potraviny v „německé kvalitě“. Já objevil např. obrovské borůvky 500 gramů za €3… a vzali jsme také lokální piva na večerní degustaci.
Bilance? Po 32 km v nohách byli všichni dost unavení a tak nějak po desáté hodině jsme to zabalili a šli na kutě. Osvěžení na těle a duchu jsme spali tuze.
Via Sacra je turistická stezka po starém kulturním regionu. Vede po jedinečných sakrálních stavebních dílech a uměleckých pokladech rozmístěných v Trojzemí Německa, Polska a České republiky. Svatá cesta prochází Horní Lužicí, Dolním Slezskem a severními Čechami využívajíc staré obchodní a poutní stezky. Po rozšíření Evropské unie na východ lze nyní znovu objevovat region, který byl po dlouhou dobu zapomenut.
Vybral jsem se prozkoumat část této stezky v úseku Rumburk – Hejnice – Liberec s účastí na Mezinárodní pouti smíření Panny Marie – Prostřednice všech milostí v Hejnicích na Liberecku, kterou organizoval Poutník Petr Hirsch.
Naše cesta začala v Rumburku, kde jsme se všichni potkali a ubytovali na faře u Kostela sv. Bartoloměje. Fara má ubytovací kapacitu přes 20 lůžek, takže pokud budete putovat přes Rumburk, zkuste se zeptat na možnost přespání. V kuchyňce jsme dostali pohoštění a v 21 hodin následovala speciální prohlídka Lorety při svíčkách.
Loreta je dům Matky Boží Marie… tedy jeho kopie podle vzoru z italského Loreta, kde byl dům Marie přenesen z Izraele. Díky tomu poutníci nemuseli až do Itálie a dostalo se jim návštěvou stejných milostí, jako v italském Loretu. Na území České republiky bylo přes 40 Loret, ale většina je již zbořena, takže jednu z mála můžete navštívit právě v Rumburku.
Loreta v Rumburku obsahuje některé zvláštnosti, které v jiných nenajdete… ale to se dozvíte už na prohlídce.
Po prohlídce jsme následovali na faru, kde Petr přinesl z Velikonoční poutě skvělé víno, takže o příjemný večer bylo postaráno. Na první den poutě dorazilo 6 poutníků. Další den nás ale čekala dlouhá cesta přes 30 km, takže kolem 23 hod. jsme se vybrali načerpat energii do dalšího dne spánkem.
Velikonoční putování s partou kolem Petra Hirsche pokračovalo i další den. Tentokrát jsme zamířili na Svatý kopeček u Olomouce a dále na Olomouc.
Celou noc pršelo… naštěstí ráno to trochu ustalo. Rozhodl jsem se pláštěnku ani nevyndávat, ať se zbytečně nepařím. Pokračovali jsme po modré stezce kolem potůčku Bystřice.
Zaujala mě víska Hrubá Voda, kde se nachází velký sportovně rekreační areál s lyžařským střediskem, bobovou dráhou, dětským hřištěm… mohlo by to tam být krásné i v zimě.
Následně jsme si zkrátili cestu po cyklostezce až do obce Hlubočky, kde jsme původně chtěli zastavit a občerstvit se, ale cukrárna byla ještě zavřena a hospoda vypadala, že je hlavně pro místní štamgasty.
Dále už cesta vedla po žluté turistické značce do kopce směrem na Svatý Kopeček u Olomouce, kde jsme se napojili zpět na Svatojakubskou cestu.
Pokud máte rádi pěší putování, můžete se vydat po Svatojakubské cestě i křížem přes Moravu s Petrem Hirschem, který pravidelně organizuje Velikonoční pouť z Opavy až do Mikulova.
Já jsem se s Výleťačkou Jankou připojil na část cesty. Potkali jsme se v v Olomouci ve vlaku a s přestupem v Suchdolu nad Odrou se dopravili lokálním drncákem až do Budišova nad Budišovkou. Ubytování bylo v Turistické ubytovně, kde jsme se potkali s ostatními poutníky, kteří měli už 2 dny cesty za sebou. Po přidělení pokojů a ubytování se část z nás vybrala hledat hospodu, kde bychom mohli doplnit vitamíny (pivní) pro ulevení svalům.
Nejbližší hospoda ale byla obsazena nějakým setkáním spolužáků, tak jsme vyrazili do centra. Zaparkovali jsme v hospůdce, kde měli kromě piva i výborný guláš. Rychle jsme se zapojili do party, i díky tomu, že s několika lidmi jsem se už znal z Cyrilometodějské poutě. Trocha se to ale pokazilo, když dorazila parta ožralých fotbalistů, tak jsme se vybrali na kutě.
Luhačovice jsou oblíbeným lázeňským místem a také zdrojem minerální vody Vincentka. Až budete poblíž, určitě se zastavte a vychutnejte si lázeňskou atmosféru.
Protože bylo hezké počasí, vybral jsem se prozkoumat pěší trasu z Újezdu u Luhačovic (který je paradoxně u Uherského Brodu), přes Šumice do Luhačovic k pramenu Sv. Josefa. První část cesty vedla po cyklostezce. Po odbočce jsem šel kolem jezírek Na Ovčírce, kde si můžete vychutnat koncert žáb, ale jenom do doby, než odmigrují do potoka, a potom už následovala lesní stezka až do Luhačovic. Já navštívil pramen Sv. Josefa, protože ten chutná jako kyselka. V případě zájmu můžete na kolonádu ochutnat i další prameny. Zpět se dostanete vlakem.