Odvezli jsme se do Tábora, a potom autobusem (v neděli jezdí v 10:00) do Mladá Vožice, kde jsme vyrazili po červené turistické značce směr jih. Cesta převážně vede málo osídlenou krajinou s o to hezčími malými vískami. Jediný úsek, kde jsou bloudili, byl mezi vesnicemi Mostek a Pohnání, kde se turistická značka ztratila v zarasteném lese a museli jsme to obcházet (díky mobilní mapy.cz).
Před vesnicí pohnání jsme našli 777 gramový 20 cm široký vatovec – pýchavku královskou, kterou jsem zbytek cesty nesl až do Tábora. Byl to skvělý pohled se dívat, jak všichni kolemjdoucí obdivují, co to máme 🙂
U Knížecího rybníka jsme odbočili ze Svatojakubské cesty, která pokračuje do Tábora oklikou přes Sezimovo Ústí, protože už jsme jsme toho prošli dost…. celkem 30 km 🙂
Po prohlídce kostela ve Chvalkovicích jsme kousek pokračovali po modré turistické značce, ale nevšimli jsme si odbočku na žlutou, a tak jsem si hned z rána zakufrovali 😀
V Kuksu jsme se ale během oběda v restauraci Baroque všichni opět našli 🙂
Pokračovali jsme přes Hospital Kuks, kde byl příjemný chládek… ale museli jsme pokračovat dále…
Cestou jsme si prošli novodobou Křížovou cestou 21. století a už dorazili do Žirče… právě včas na mši, kterou kvůli nám posunuli na 14 hodinu 🙂
Dále nám udělali prohlídku Kostela sv. Anny a přímo Domova sv. Josefa. Podívali jsme se na jejich bylinkovou zahrádku a ochutnali dobroty z místní kavárny…
Tento den se k nám přidali nový účastníci. Jednak 2 nevidomé holky a také zahraniční delegace.
Jako první jsme si udělali zastávku v místní výrobně bylinkových sirupů Camellus, kterou provozuje stejná Oblastní Charita jako Domov Svatého Josefa. Čekala nás degustace a prohlídka výrobny.
Dále jsme pokračovali po Svatojakubské cestě do Kostela Navštívení Panny Marie, kde nás místní paní seznámila se strhující historii tohoto místa.
Cesta pokračovala přes Babiččino údolí se zastávkou ve mlýně na oběd a u zámku Ratibořice. V České Skalici jsme se zase občerstvili místní zmrzlinou 😉
V podvečer jsme dorazili do Chvalkovic, kde nás místní pán starosta nechal přespat zdarma v tělocvičně u hasičů za což mu děkujeme.
Připojil jsem se o den později v Polici nad Metují a pokračoval do Červeného Kostelce, kde jsme se ubytovali v Háčku, který provozuje Oblastní charita Červený Kostelec. Tento úsek jsem šel sám a i když jsem začal až v 14:00, tak jsem ho celkem rychle zvládl. Na večeři následovala zasloužená odměna – marinovaná kuřecí křidélka v Restauraci Divadlo, která byla opravdu famózní.
Velikonoční putování s partou kolem Petra Hirsche pokračovalo i další den. Tentokrát jsme zamířili na Svatý kopeček u Olomouce a dále na Olomouc.
Celou noc pršelo… naštěstí ráno to trochu ustalo. Rozhodl jsem se pláštěnku ani nevyndávat, ať se zbytečně nepařím. Pokračovali jsme po modré stezce kolem potůčku Bystřice.
Zaujala mě víska Hrubá Voda, kde se nachází velký sportovně rekreační areál s lyžařským střediskem, bobovou dráhou, dětským hřištěm… mohlo by to tam být krásné i v zimě.
Následně jsme si zkrátili cestu po cyklostezce až do obce Hlubočky, kde jsme původně chtěli zastavit a občerstvit se, ale cukrárna byla ještě zavřena a hospoda vypadala, že je hlavně pro místní štamgasty.
Dále už cesta vedla po žluté turistické značce do kopce směrem na Svatý Kopeček u Olomouce, kde jsme se napojili zpět na Svatojakubskou cestu.
Pokud máte rádi pěší putování, můžete se vydat po Svatojakubské cestě i křížem přes Moravu s Petrem Hirschem, který pravidelně organizuje Velikonoční pouť z Opavy až do Mikulova.
Já jsem se s Výleťačkou Jankou připojil na část cesty. Potkali jsme se v v Olomouci ve vlaku a s přestupem v Suchdolu nad Odrou se dopravili lokálním drncákem až do Budišova nad Budišovkou. Ubytování bylo v Turistické ubytovně, kde jsme se potkali s ostatními poutníky, kteří měli už 2 dny cesty za sebou. Po přidělení pokojů a ubytování se část z nás vybrala hledat hospodu, kde bychom mohli doplnit vitamíny (pivní) pro ulevení svalům.
Nejbližší hospoda ale byla obsazena nějakým setkáním spolužáků, tak jsme vyrazili do centra. Zaparkovali jsme v hospůdce, kde měli kromě piva i výborný guláš. Rychle jsme se zapojili do party, i díky tomu, že s několika lidmi jsem se už znal z Cyrilometodějské poutě. Trocha se to ale pokazilo, když dorazila parta ožralých fotbalistů, tak jsme se vybrali na kutě.
Pro další pokračování Svatojakubské cesty jsem navázal tak, kde jsem skončili minule – v Dobříši. Tentokrát se na společné putování přidala Výleťáčka Janka a to ještě netušila, že půjdeme dvoudňovku 😀
Na Cyrilometodějské pouti jsem se poznal s Pepou (alias Jožkou) z Příbrami. Ale neměl jsem na něho kontakt. Podařilo se mi ho získat až v pátek večer před odchodem. Zavolal jsem mu tedy, že půjdu zítra přes Příbram, zda se můžeme stavit. Nejprve úplně nechápal, kdo volá, tak jsem se mu připomenul, že Honza z Cyrilometodějské pouti. Potom to vypadalo, že si vzpomněl a tedy, že se můžeme stavit. Ještě se ptal, zda potřebujeme přenocovat, ale na to jsem mu řekl, že se nějak zařídíme, ať si nedělá starosti.
1. den putování: Dobříš – Příbram
Ráno vidím od něho zmeškané volání. Volám zpět a na to mi začal vykat, a že odkud se poznáme. Bylo to takové rozpačité, ale chápal jsem, že jsme se viděli krátce a znal mě jenom jako Honzu, a takových Honzíků mohl znát hodně. Nicméně jsem se znovu připomenul, na co odpověděl, co vlastně od něho potřebujeme. Já, že vlastně nic. Nuž vypadalo to nějak divně. Řekl jsem Jance, že se stavíme u Jožku, ale moc šancí tomu nedávám, protože ten telefonát ráno byl takový divný.
Ráno jsme se z Prahy přesunuli autem do Příbrami, kde jsme hned stihli autobus do Dobříše, odkud jsme tento úsek startovali. Na začátku jsme se podívali do informačního centra, kde jsem obdrželi razítko do poutnického pasu, a odtud nás poslali ještě do Zámku Dobříš, že tam mají taky hezké razítko. Bohužel se tam natáček právě nějaký film, a tak jsme razítko nezískali.
Vybrali jsme se tedy zpátky na žlutou Svatojakubskou cestu směr Příbram. Ta se změnila na červenou a později na zelenou, kde jsme potkali dvě tety. Právě jsme svačili, když nás obíhali, tak jsem se zeptal, kam jdou… a oni, že do Příbrami a Rožmitálu. Já na to, že zda nejdou Svatojakubskou cestu. A opravdu, šli. Jaká to náhoda. Tak jsem jim popřáli, ať se jim hezky jde… a to jsem netušili, že se asi za 5 minut znova potkáme, když zabloudili. Tehdy si dali svačinu zase ony, a my jsme se ujali vedení.
Celá trasa vedla přes Brdské lesy. Ještě dobře, že jsme měli dost vody a jídla, protože žádná ves a už vůbec ne hospoda, nebo osídlení po cestě nebylo. Těsně před Příbramí jsme si u židovského hřbitova na chvíli sedli, a to nás ty dvě tedy doběhli. Jaká to radost. Říkali, že budou ubytované v Příbrami. My jsme to neměli jisté, ale předběžně jsme plánovali se vrátit přespat do Prahy. Ale domluvili jsme se, že se zítra tedy opět potkáme, když jdeme stejnou trasu. 😉
Potom jsme zatočili za Jožkou. Přišli jsme o hodinu dříve. Původně jsme myslel, že ho jenom pozdravíme a půjdeme dál. Ale Jožka nás srdečně pozval domů. Právě dovařil česnačku, kterou nám nabídl. Rádi jsme přijali teplé jídlo. Potom následovalo kafé a čaj s makovým závinem a dále se vrhl do přípravy brambor a řízku. Tak to jsme už vůbec nečekali. Ještě vytáhl Frankovku (poutníci ve Španělsku popíjejí víno) přímo z Čejkovic z Jižní Moravy. Já jsem odmítl, že budu ještě řídit. Zeptal se, jak to máme pořešené se spaním. Já na to, že se chceme vrátit. On, že vždyť to je zbytečné, on má místa na přespání dost. My jsme s tím, ale nepočítali, a neměli jsme s sebou nic. Ani na převlečení, ani na osobní hygienu. Nicméně jsme zavolali domů, nahlásili, že zůstáváme. Vzal nás ještě na prohlídku Svaté Hory, kde jsme se pokochali západem slunce a zbytek večera strávili výměnou zážitků z cestování.
V neděli nám krásně vyskočilo počasí na slunečno a 18°C… ideální příležitost vyrazit na další úsek Svatojakubské poutní cesty. Jako pokračování jsme se spolu s Míšou a Markétou vydali na úsek Zadní Třebaň – Dobříš. Turistická stezka vedla přes Brdské hřebeny v nenáročném terénu asi 20 km. Hravě jsme to zvládli i s přestávkou na oběd v Kytínském pivovaru za asi 5 a půl hodiny.
Díky příjemnému a podnětnému rozhovoru cesta uběhla opravdu rychle. Tento úsek je veden hodně přes lesy a louky, takže můžete se cestou kochat krásnou přírodou a zpěvem ptáčků. Úsek je středně náročný, jenom 2 větší stoupání, takže dá se zvládnout. Pokud jedete z Prahy, můžete využít dopravu přímým spojem tam i zpět vlakem.
Po super výletě po předešlém úseku Jihočeské svatojakubské cesty jsme tentokrát v posílené sestavě (2x Honza, Jitka, Rudo, Aďka) vyrazili na pokračování Svatojakubské pouti z Velkých Popovic směrem do města Sázava. Všichni dorazili včas, takže jsme kolem desáté mohli vyrazit… od pivovaru Velkopopovický kozel, kde jsme se chtěli před cestou posilnit, ale ještě měli zavřeno :-/
Trasa vede nejdříve po modré turistické značce lesem přes obec Horní Lomnice a dále směrem na Mirošovice. Až nadejdete výpadovku z dálnice D1 na Benešov, tak se můžete v Mirošovicích občerstvit v Restauraci u Císaře, která už měla otevřeno 🙂
Z Mirošovic se dalo pokračovat na Hvězdárnu Ondřejov, ale protože jsme před sebou měli ještě do Sázavy hodně kilometrů, místo žluté trasy jsme dále pokračovali po modré směrem k řece Sázava na červenou trasu. Nejdříve malým stoupáním přes les, až jsme se dostali ke korytu řeky, kde už cesta vedla rovinkou, zato ale po asfaltce. Výhodou bylo, že jsme mohli obdivovat různé výletní chatky, chajdy a vilky, i trampské útulny 🙂
V létě – ve vodácké sezoně – to tam asi hodně frčí, nicméně po další občerstvení jsme si museli počkat až do stylové restaurace Na Marjánce, kde měli ještě opravdová vesnická kamna, ve kterých se dokonce i topilo 😎
Trasa naštěstí potom opět odbočila do lesa, kde u kapličky sv. Prokopa můžete odbočit na Rufusovu vyhlídku. Následně krátký sestup dolů a cíl naší cesty – klášter Sázava – se objevil přímo před námi. Bohužel je na nejbližší 2 roky v rekonstrukci – ale až ho opraví, bude opět hezký 🙂
První úsek až do Radotína vede po červené turistické značce kolem silnic, kde i o víkendu bylo relativně rušno. Z Radotína následoval výšlap na Radotínsko-Chuchelský háj, odkud jsme již kopírovali trasu Berounky převážně přes lesy směr Karlštejn. Cesta rychle ubíhala i díky tomu, že jsme mohli společně sdílet zážitky s cestování. I když jsme začínali při -2°C, tak během odpoledne ukázalo slunce svou sílu a krásně jsme se prohřáli. Po zimním období je to vítaná změna.