Tento den se k nám přidali nový účastníci. Jednak 2 nevidomé holky a také zahraniční delegace.
Jako první jsme si udělali zastávku v místní výrobně bylinkových sirupů Camellus, kterou provozuje stejná Oblastní Charita jako Domov Svatého Josefa. Čekala nás degustace a prohlídka výrobny.
Dále jsme pokračovali po Svatojakubské cestě do Kostela Navštívení Panny Marie, kde nás místní paní seznámila se strhující historii tohoto místa.
Cesta pokračovala přes Babiččino údolí se zastávkou ve mlýně na oběd a u zámku Ratibořice. V České Skalici jsme se zase občerstvili místní zmrzlinou 😉
V podvečer jsme dorazili do Chvalkovic, kde nás místní pán starosta nechal přespat zdarma v tělocvičně u hasičů za což mu děkujeme.
Připojil jsem se o den později v Polici nad Metují a pokračoval do Červeného Kostelce, kde jsme se ubytovali v Háčku, který provozuje Oblastní charita Červený Kostelec. Tento úsek jsem šel sám a i když jsem začal až v 14:00, tak jsem ho celkem rychle zvládl. Na večeři následovala zasloužená odměna – marinovaná kuřecí křidélka v Restauraci Divadlo, která byla opravdu famózní.
V naších vesnicích a městech je obvykle dominantou kostel. Jak je tomu v Turecku? Tam je to mešita. Podívejte se na některé z nich v okolí Colakli.
Překvapením pro mě bylo, že v oblasti vnitrozemí, kterou jsem procházel, se nacházely početné zavlažovací kanály, ve kterých tekla celkem čistá voda. Bonusem bylo krkání žab a dokonce jsem na několik sekund shlédl i želvy, které ale ihned zmizly pod hladinu.
Dovolená v Turecku nemusí být jenom o válení se na pláži a přejídání v All Inclusive hotelech. Můžete se také vydat na procházku po pláži do historického místa Side, které obývali už starý Římané.
První 16 km procházku jsem absolvoval odpoledne, kdy byl příliv, foukalo a tedy i větší vlny:
Na druhou procházku jsme se vybrali ráno za odlivu a pokojné hladiny moře:
Výleťáci Janička a Milan vyrazili na průzkumní kololodní výlet spojený s ubytováním na jachtě po jadranských ostrovech u Chorvatska. Jak to probíhalo? Dozvíte se v zápisu.
Akce: KOLOLOĎ
Trasa: KVARNERSKÁ
Organizátor: CK GEOTOUR
Termín: 10.-19. května 2019
Loď: soukromá dřevěná loď JEROLIM
Doprava: autobusy VEGATOUR s přívěsy pro kola
Účastníci: výleťáci Janička a Milan + 6 dalších z naší skupiny + 24 zpočátku cizích k naplnění kapacity lodě
Na kololodi jsme byli s Janičkou už počtvrté (vždy spokojeni), na JEROLIMU (provozuje se 5-6 kololodí) a Kvarnerské trase prvně. CK GEOTOUR pořádá kololodě už 25 let, je to tradiční a osvědčená akce na kterou pravidelně jezdí uzavřené společnosti, stálé party, dvojice (tentokrát jsme měli i svatební cestu) a nezřídka i jednotlivci. Kdo to zkusí jednou, často se vrací, jako my.
Tato cesta byla vyjímečná z více hledisek. Z důvodu nepřízně počasí (přišla BORA a loď nemohla 3 dny vyplout) jsme zůstali 4 noci v přístavu na Krku a 1 den se pro silný vítr a déšť nedalo ani vyjet na kolech. Tak jsme trávili čas prohlídkou městečka a různými hrami na lodi. Jako delegáta jsme měli majitele CK a ten nám potvrdil, že z hlediska nejnižších teplot, síly větru nejdelšího setrvání v 1 přístavu se toto ještě nestalo a tak jsme se zúčastnili rekordu Geotouru za celou jeho historii.
To samozřejmě narušilo plánovaný program, který jsme museli poopravit – 1 etapu změnit a 1 etapu úplně vynechat. Pak se ale počasí výrazně zlepšilo (někteří se i přismáhli) a poslední 3 etapy jsme si užili do sytosti se všemi terénními vložkami, pamětihodnostmi, hospůdkami a někteří otužilci se i koupali.
My jsme celkem nabicyklovali 204 km, někteří méně a jiní více. Měli jsme treková kola, většina však horská, což je v místních terénech výhodnější. Poslední den jsme prožili ve starobylém Zadaru z organizačních důvodů – povinný odpočinek řidičů autobusu při střídání turnusů.
Přes všechny meteorologické překážky se zájezd vydařil a nám zkušeným i prvně jedoucím se líbil. Nutno vyzdvihnout připravenost a starostlivost delegáta CK, výbornou organizaci chorvatské posádky lodě a zejména znamenitou kuchyni (měli jsme polopenzi) co do chutě i množství. Stalo se i několik cyklodefektů, ale to prostě k takové akci patří.
Důležitý bylo, že nikdo na lodi nebyl potížista, ale to ani jindy, takoví na kololodě asi vůbec nejezdí, a že se nikdo nezranil. Cesta tam i zpět byla bezproblémová díky zkušeným a tolerantním řidičům, nakladačům a vykladačům kol, obsluhovačům občerstvení a pod. Zážitků je, že by se o tom dala napsat kniha a fotek stovky. Nezbývá než doporučit – ale pozor – při větších skupinách rezervovat už v lednu, kapacita lodí je omezena a tyto atraktivní zájezdy bývají velmi rychle obsazeny!
V květnu se tradičně otevírá moto sezóna. Já jí zahájil dnes 17.5. výletem do Kouřimi. Inspirujte se mými zastávkami.
Co můžete navštívit?
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Tismický kostel patří k nejkrásnějším stavitelským památkám románského slohu v Čechách. Jedná se o trojlodní basiliku, vystavěnou ve 12. století. Nalezneme zde tři apsidy a dvě průčelní věže. Lodi baziliky jsou od sebe odděleny střídavě pilíři a oblými sloupy. Zdivo kostela tvoří kvádry hnědého pískovce, jehož barva přechází do různých tónů červené. Původní uzoučká románská okénka byla v r. 1755 rozšířena do současné podoby. Hlavní loď je klenutá, boční lodi mají strop rovný. V jižní zdi vede do postranní lodi gotický portál z 15. století, nad nímž je zasazen do červeného pískovce tesaný erb, představující poprsí muže stojícího mezi dvěma buvolími rohy.
Bitva u Lipan (1434)
Po 15 letech téměř nepřetržitých bojů začalo přibývat vnitřních sporů mezi umírněnými a radikálními kališníky. Jejich vrcholem byla bitva u Lipan 30. května 1434. Armády obou stran rozestavěly vozové hradby na svahu Lipanské hory nedaleko Českého Brodu. Radikální táborité a sirotci se bez jednotného velení nechali jednoduše obelstít a boj prohráli. Tento výsledek otevřel cestu k prosazení náboženské tolerance.
Kouřim
Kouřim je město ležící v okrese Kolín asi 21 km západně od Kolína. Od 15. století do roku 1848 byla Kouřim centrem Kouřimského kraje, který zahrnoval rozsáhlé území východně od Prahy. První písemná zpráva pochází z roku 1222. Město se nachází v nadmořské výšce 268 metrů. V okolí se nachází skanzen, kostel, zvonice či naučná stezka.
Kostel sv. Štěpána
Arciděkanský chrám sv. Štěpána je největším architektonickým pokladem a zároveň nejvýznamnější památkou Kouřimi. Tato trojlodní bazilika byla budována současně se stavbou města od 60. let 13. st. a v její architektuře se prolíná odeznívající románský sloh s nastupujícím obdobím rané gotiky. Stavba je vynikajícím příkladem tzv. burgundského slohu, představujícího vrchol tehdejší evropské středověké architektury, v níž hrálo vedoucí roli vyspělé stavitelství francouzské.
Tvrz Hradenín
Příklad honosného středověkého sídla venkovské šlechty objevíte při návštěvě Hradenína a zdejší tvrze, jedné z nejcennějších památek svého druhu na území České republiky. V průběhu 20. století však slavné sídlo velmi zchátralo a dnes je památka v havarijním stavu a je zcela uzavřena. Záměrem Regionálního muzea v Kolíně je však postupná oprava a zpřístupnění objektu široké veřejnosti.
Zámek Radim
Renesanční zámek byl postaven Karlem Zárubou z Hustířan v roce 1610 na místě původní tvrze. Na počátku 20. století prošel menší pseudorenesanční úpravou, jinak se ale objekt dochoval v původní podobě. Zámek nedávno prošel rekonstrukcí. Po celý rok tak máte příležitost obdivovat renesanční mobiliář nebo původní malované stropy z let 1607-10. Zámek můžete navštívit v rámci tří prohlídkových tras, které vás zavedou nejen do soukromých pokojů venkovské šlechty, ale i do zámeckého sklepa nebo kaple.
Předpověď počasí na tento den nehlásila nic dobrého… alespoň ne na dopoledne. Původně jsem přemýšlel, že bych se už z Hejnic vrátil vlakem, ale pěší putování se stává pro mě návykové. Navrhoval jsem sice, že bychom mohli vystartovat až odpoledne, ale v 15:00 jsme už měli být na mši u Liberce. Nedalo se nic dělat… oblékl jsem pláštěnku a vyrazili jsme na výšlap na Olivetskou horu po Poutní stezce.
Terén byl středně náročný. Po cestě jsme se stavili podívat na Vodopád Malý Štolpich, který i přes vydatné deště byl opravdu malý 🙂
Vodopád Malý (Bílý) Štolpich
Na odpočívadle jsme se také dozvěděli, že dříve poutníci tuto trasu z Liberce absolvovali na boso, s boty přes rameno a uzlíkem tvarohu. Na boso proto, že měli jenom jedny sváteční boty, které by se chůzí po tomto terénu rychle rozpadli 😀
Během výstupu jsme překonali asi 500 výškových metrů… za slušného deště… a na vrcholu přišlo překvapení… opravdový sníh. Na Olivetské hoře bylo bílo… a tomu odpovídala i teplota, která klesla na 3°C 😮
Dále následoval pozvolný sestup směrem na Liberec po Kateřinské cestě až na Kateřinky. Ušlo to hodně rychle. Měli jsme ještě do začátku mše dost času… a tak jsme se stavili na oběd v restauraci Repre, i když byla trochu od ruky, protože restaurace u Dobráka, která byla na cestě, byla zavřená.
Po svátečním obědě následovala mše v Kostele Panny Marie U Obrázku. Tento kostel je netradiční v tom, že má kruhový tvar. Také je hodně prostorný a mezi lavicemi jsem měl hodně místa na nohy. Kázání bylo o něco delší, ale inspirativní a bylo to hezké ukončení poutě.
Zůstal už jenom návrat domů. Lokální autobus nám ujel, tak jsme si díky tomu mohli nadejít ještě více km… cestou do centra. Jupí 🙂
Třetí den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali asi 19 km v úseku Oldřichov v Hájích – Hejnice s výletem do Lázně Libverda a na chatu Hubertka.
Ráno u námořníka Davida jsem brzy vstával. Byl jsem pověřen přípravou snídaně – palačinek. Vybudil jsem se předně v 6:00 a pustil se do přípravy. Použil jsem svůj obvyklý recept, ale z důvodu menších pánviček jsem musel upravit dávkování. Smažil jsem na dvou zároveň… a do hodiny byla snídaně připravena. 🙂
Kolem osmé následoval odchod. David nás vyprovodil kousek a dále jsme už pokračovali sami. V Oldřichovském sedlu právě startoval nějaký běžecký závod. Část cesty jsme proto absolvovali společně s běžci a museli se vyhýbat. To se ale změnil, když jsme se napojili na Starou poutní cestu. Potom to už byla chvilka a Mezinárodní pouť smíření v Hejnicích jsme stihli přesně.
V kostele byla trochu zima. Mše se konala ve 3 jazycích – češtině, němčině a polštině. Trochu mě mrzelo, že kázeň byla o Evropské unii a Microsoftu. Kněz chtěl demonstrovat, že církev je nejstarší firma na světě. Podle mě to ale na mši nepatří. Navíc jsem pocítil brutální únavu. Asi z toho, jak jsme šli pozdě spát, a navíc jsem brzy vstával z důvodu přípravy snídaně. Přistihl jsem se i, že jsem přemýšlel, zda by se dalo lehnout do prostotu mezi lavice, ale byly tak natlačené u sebe, že jsem měl co dělat, abych se tam vešel po sedačky.
Poutní kostel Navštívení Panny Marie
Výborná motivace po mši bylo ale občerstvení – guláš. To opravdu potěšilo, protože se ochladilo a dokonce i pršelo. Guláš opravdu zahřál nejen ruce, ale i u srdce. 🙂
Po obědě jsem se vybrali na dezert – do blízkých Lázní Libverda. Ochutnal jsem i Kristiánův pramen… je to výborná kyselka. Po posilnění energií – cukrem – bylo potřeba ho zase vysportovat. Vybrali jsme se tedy do kopce k chatě Hubertka po červené a zpátky dolů po modré do Bílého Potoka, kde jsem zaparkovali na doplnění tekutin v místní hospůdce včetně vývaru místo večeře.
Druhý den pěšího putování po poutní stezce Via Sacra jsme absolvovali na téměř 34 km úseku Žitava – Oldřichov v Hájích se zastávkou v Hrádku nad Nisou a na hradě Grabštejn.
Noc na faře v Žitavě byla celkem fajn. Byla to moje premiéra, co se týče spaní na karimatce ve spacáku. Vzal jsem si asi 5 cm hrubou nafukovací karimatku a až na vrzání během otáčení se na ní dalo dobře vyspat. Myslel jsem, že to bude horší… 🙂
Organizátor Petr nám ráno na snídani všem připravil míchaná vajíčka za pomoci dalších účastníků. Děkujeme. Bylo to milé… Já alespoň pomohl s úklidem nádobí.
V 8:00 jsme již vyrazili na mši do lokálního kostela Mariä Heimsuchung. Vejdeme do kostela asi minutu před začátkem a kostel úplně prázdný. Říkám si, že by se mše nekonala? Vzadu jsem ale viděl svítit.. vedle oltáře. Napadlo mě, že to bude asi sakristie. Ale… když nikde nikdo, tak se jdu alespoň zeptat. Vešli jsme do chodby a už jsme uslyšeli nějaké hlasy. Byla tam ještě malá kaplička… s asi 5 věřícími. Opět jsme zdvojnásobili naší přítomností účast.
Mše se konala v němčině. Něco jsem trochu pochytil, ale připadalo mi to takové jiné. Asi je to podobné jako s liturgií v češtině a slovenštině. Smysl je podobný, ale asi to bylo melodické, případně se to rýmovalo, tak jsou použity nezvyklé verze slov, pořadí apod. Na závěr jsme dostali požehnání, a protože jsem seděl v první lavici, tak jsem schytal pořádnou dávku posvěcené vody… Byl jsem díky tomu požehnán na celý den. 🙂
Před kostelem jsme se setkali s Petrem O., který aby stihl dorazit na naše setkání v Žitavě, tak uběhl ráno od 6:00 už 17 km… a vydal se nás doprovodit na dnešní etapě. Bylo to milé setkání, protože se přes Facebook známe už několik let, ale naživo jsme se viděli až teď. Tím se nám také zvětšil počet poutníků na 7, takže na dnešní úsek vyrazilo 7 statečných. 🙂
Polské značení Svatojakubské cesty
Naše první kroky směrovali do centra a dále po Svatojakubské cestě k hranicím. Měl jsem příležitost poznat polské značení Svatojakubské cesty, které je jiné, než na jaké jsem zvyklý… bych si ho ani nevšiml, pokud by mě ostatní neupozornili. U hranic jsme měli na výběr dvě možnosti: 1) vydat se po české cyklostezce, nebo 2) po polské polňačce navštívit trojmezí Čech, Německa a Polska…
Co jsme si vybrali? Na jasně, že trojmezí… a tím se z našeho putování stala pouť přes 3 státy 😉
Spánek na faře Rumburk byl poklidný (nikdo nechrápal), ale přerušovaný, protože jsme si večer zapomněli přitopit a v noci se přihnala bouřka, takže se ochladilo. Přidal jsem proto na spacák ještě jednu peřinu a už to bylo fajn.
Budíček jsme zvolili na 6:30, protože v 7 hodin začínala v kapličce ranní mše. S našim počtem 6 poutníků jsme skoro zdvojnásobili počet účastníků mše. Pán farář měl hezké kázání, zazpívali jsme si a hned po mši pro nás přichystali snídani – čerstvé pečivo, šunka, sýr, marmeláda, kafé, čaj… Posilnili jsme se do syta.
Museli jsme si ale pohnout, protože na 9:30 byla naplánována prohlídka baziliky Panny Marie Pomocnice Křesťanů. Energie jsme po snídani měli dostatek a svižným tempem hravě zvládli první 5 km úsek. Bazilikou nás provedl pán kostelník, který se o poutní baziliku ve Filipově stará už přes 20 let.
Velmi poutavý byl příběh, jak Magdalena Kade byla přes 10 let nemocná, v půjčené posteli se jí v noci zjevila Panna Marie a řekla, že se uzdraví a tak se i stalo. Ráno jí sundaly obvazy a všechny ty hnisavé boláky byly pryč. Skvělé je, že postel zázračně uzdravené Magdaleny se dochovala a najdete jí vedle Betlému. Děkuji tímto panu kostelníkovi za vyčerpávající a poutavý výklad.
Naše další kroky vedli na německou hranici a obhlídku Bismarckovi rozhledny v Neugersdorfu. Byla ale zavřena, tak jsme zamířili do lesů a podél hranice pokračovali směr Žitava. Cestu jsme si trochu zkrátili po staré Rumburské cestě do Leutersdorfu, ale bylo to po asfaltu :-/
Následoval výstup na Großer Stein 471 m.n.m. odkud byla krásná vyhlídka na řepkové pole. Nicméně jsem ve vrcholové knize zanechal otisk razítka výleťáků 🙂
Skvělá byla zastávka u obce Hainewalde. Přicházíme do obce a náhle vidím tabulku Limonadenquelle. Kouknu vedle a tam malá stáčírna limonád. Někdo stál zrovna venku, tak jsem mu zakýval. On zakýval mně a o chvíli už nás zve s flaškami jejich limonád na pohoštění. Měli tam na to vybudovaný i altánek. Dostalo se nám možnosti otestovat 4 z jejich limonád… a ani za to nic nechtěli. Děkujeme.
Cesta ubíhala, ale i hodiny. Čas oběda byl už dávno za námi, ale po cestě žádná restaurace. Zastavili jsme se až kolem 4 hodiny v restauraci Koitsche, ze které byl krásný výhled už na Žitavu. Restaurace úplně prázdná. Po otázce, co si můžeme dát, jsme dostali odpověď, že je zrovna mezi obědem a večeří, takže hlavní jídla nevaří, ale polévku nám mohou udělat. A to byla dobrá volba. Já jsem si dal chřestovou, ostatní tomatovou a sváteční. Restaurace vařila ve švýcarském stylu a i ceny byly švýcarské… 5-6 EUR za polévku… ale byla vynikající. Tak skvěle dochucenou krémovou polévku jsme ještě nejedl… super chuťový zážitek.
Po příchodu do Žitavy jsme zjistili, že jsme tam dokonce dříve, než nás mohou ubytovat. Zastavili jsme se proto v informačním centru na na pivo za radnicí.
Ubytování v Žitavě bylo domluvené na faře v jejich společenské místnosti… pěkně hezky na karimatce a ve spacáku… ale k dispozici byla plně vybavená kuchyně. Takže jsme si odskočili na nákup do Edeky ochutnat potraviny v „německé kvalitě“. Já objevil např. obrovské borůvky 500 gramů za €3… a vzali jsme také lokální piva na večerní degustaci.
Bilance? Po 32 km v nohách byli všichni dost unavení a tak nějak po desáté hodině jsme to zabalili a šli na kutě. Osvěžení na těle a duchu jsme spali tuze.
