Často přemýšlím o lidech. Baví mě je pozorovat. Poslouchat a vnímat. Mnohdy více než slova vnímám to, jak se ten člověk dívá, stojí nebo se hýbe. Někdy mi přijde, že se všichni máme potřebu někam řadit. „A ty děláš co? Co máš vystudovaného? Kolik vyděláváš? Neměl bys už být dospělejší?“ Všichni se za něčím ženeme. A čím více cestuji, tím více si uvědomuji, jak jsme všichni „jen“ lidé. A že nejde ani tak o to, kolik máme titulů, kolik vyděláváme měsíčně nebo, jestli už jsme dostatečně dospělí…
Protože podle mě jde o to, JAKÝM člověkem jsme. Jak moc dokážeme být lidští. Jak moc dokážeme vnímat krásu v rozdílech, sílu v pomoci nebo úsměvu. Nemusíte umět jazyk, abyste se na někoho třeba jen usmáli a zlepšili mu tak den. Nemusíte vydělávat miliony, abyste mohli cestovat, když vám stačí stan vedle džungle. Nemusíte dokazovat, kdo jste. Nemusíte zhola nic. Stačí být. Některým „Evropanům“ by mohlo přijít, že tady na Srí Lance žijí lidé chudý život. Já si to ale nemyslím. Myslím, že ho mnohdy žijí více uvědoměle než kdekdo z nás. A o tom to je.
Vykašleme se už konečně na to, co si o nás myslí ostatní, jestli jsme dostatečně dobří nebo krásní. O tom ten život přece vůbec není. 🙏
